Fotbal miluje od dětství. Vyrůstal na valašské vesnici, kde byla kopaná mnohdy tou jedinou zábavou, u které se s kamarády scházel od jara až do prvního sněhu. Vždycky jej bavilo kouzlit s míčem a postupem času jeho technické dovednosti předčily ostatní vrstevníky. Pracovitost a píle jej zavedly mezi prestižní mládež Baníku Ostrava, ve které trénovál po boku nynějších ligových fotbalistů. Po maturitě odešel do Prahy, kde začal studovat sportovní managment a už v té době si pohrával s myšlenkou trenérské budoucnosti. Velice brzy zakotvil v Dukle Praha a začal vést mládežnické kategorie. Po této zkušenosti si chtěl splnit svůj sen a otevřít školu fotbalových dovedností. Řeč není o nikom jiném, než zakladateli a šéftrenérovi Indipro Michalu Serafinovi. Co nám o sobě všechno prozradil?
Michale, asi na úvod ta nejtradičnější otázka. Kdo tě dovedl k fotbalu?
Byli to hlavně rodiče. Ale na vesnici, kde jsem vyrůstal, to bylo jednodušší, protože se tam nic jiného dělat nedalo. V Choryni žije okolo osmi set obyvatel a jediné, co jsme s kluky mohli dělat, byl v létě fotbal na hřišti nebo na zahradě a v zimě hokej na rybníku. Máma s tátou mě v tom vždycky podporovali.
Měl jsi už odmalička své fotbalové vzory?
Když jsem byl úplně malý, tak asi ne. Ale později jsem začal sledovat Manchester United a vždycky se mi líbil Cristiano Ronaldo. Pamatuji si, že když v zápase udělal zajímavou kličku, tak jsem ji odkoukal a pak se ji šel učit ven do té doby, než jsem ji zvládl taky.
Dnes učíš děti pracovat s míčem ty, kdo ale dal ty největší základy tobě?
Jak už jsem zmínil, tak většinu dovedností jsem se snažil naučit sám z internetu, respektive videí na Youtube. Několikrát jsem si pouštěl akci dokola, a pak už se ji učil sám. Nikdo mě tyhle kličky a práci s balonem neučil.
Na chvíli ses ocitl v mládeži Baníku Ostrava. Jaké to pro tebe bylo?
Byla to pro mě výborná zkušenost. Spousta dobrých kamarádů a hlavně jsem si vyzkoušel úplně jiné tréninky, než byly v Choryni nebo ve Valašském Meziříčí. Navíc jsem tam poznal několik skvělých trenérů jako například Petr Fišar s Jardou Hynkem.
Kdy poprvé přišla ta myšlenka, že by ses chtěl stát trenérem?
Když jsem šel na školu do Prahy a stále jsem byl v kontaktu s trenérem z Baníku Petrem Fišarem, který v té době už trénoval na Dukle. Já jsem se s ním spojil a zeptal jsem se ho, jestli by pro mě nenašel nějakou trenérskou praxi. Domluvili jsme se na tom, že budu trénovat přípravku právě v Dukle Praha. Jsem moc rád, že mi to Péťa Fišar zařídil.
Pravděpodobně nejvíce zkušeností ti dala práce na Dukle. Jak na tohle období vzpomínáš?
Vzpomínám na to hrozně rád. Nasbíral jsem tam hromadu zkušeností a vždycky jsem měl velké štěstí na trenéry, se kterými jsem spolupracoval. Ať už to byl Ríša Nagy, Michal Kolomazník nebo Viktor Schejbal, to jsou trenéři, od kterých jsem pochytil strašně moc věcí a dali mi základ do budoucí práce.
V téhle branži tě musí práce s dětmi hodně bavit, je to tak?
Tak samozřejmě mě práce s dětmi baví, protože jsou čisté, upřímné a říkají, co si myslí. Někdy je to s nimi těžší, ale baví mě to moc.
Jak vlastně začalo Indipro?
Velice jednoduše. Oslovil jsem dva kluky z Dukly, kteří přivedli ještě další dva spoluhráče. Měl jsem tedy čtyři děti, se kterými jsem začínal trénovat individuálně a zjistil jsem, že mě baví pracovat s menšími skupinkami, kde jsem viděl za krátkou dobu velký pokrok. Když mám na starost čtyři hráče, mám daleko větší prostor jim předat to, co bych v týmu s dvanácti kluky nedokázal.
Jak přistupuješ ke svým svěřencům, dá se sloučit dřina se zábavou?
Snažíme se, aby tréninky bavily děti co nejvíce. Ne vždycky se to povede, protože záleží i na nutném drilu. Přesto děláme vše pro to, aby i ten tvrdý dril děti nějakým způsobem bavil. Ze začátku pracujeme na koordinaci, rychlosti s míčem a bez míče. Poté se zaměřujeme na techniku a práci s míčem, nácvik kliček, střelba po kličce a na konci tréninku děláme souboje jeden na jednoho, aby si děti zvykly na souboj se soupeřem.
Co od tebe můžu očekávat jako rodič, který pošle své dítě trénovat do IndiPro?
Že budeme dítěti věnovat maximální individuální přístup. Budeme hledat jeho nedostatky a snažit se je odstranit. Samozřejmě zlepšit i ty silné stránky a naučíme hráče perfektně ovládat balon s hlavou nahoře. Naučíme ho novým kličkám a jejich využitím ve hře.
Jak vypadá spolupráce se slavnými fotbalisty a na koho mohou u vás děti momentálně narazit?
Už jsme měli u nás na tréninku Matěje Hybše, Jana Sýkoru, Tomáše Přikryla nebo Víta Beneše. Je sice těžké sloučit náš program s jejich programem, jelikož jej mají náročnější a volný čas chtějí trávit s rodinou. Přesto se kluci snaží nás navštívit a za to jsme moc rádi. Věřím, že v budoucnu navážeme spolupráci i s dalšími fotbalisty.
Podle jaké sportovní filozofie se řídíš?
Nevím jestli se to dá nazvat filozofií. Ale je to něco ve smyslu rychlost, kličky, zábava. Kluci se musí bavit, měli by se něco naučit a trénink by měl probíhat v rychlosti.
Zatím působí Indipro jen v Praze. Existuje vize na postupné rozšíření do více koutů republiky?
Chtěl bych působení rozšířit na Moravu, do oblasti, kde jsem vyrůstal. Momentálně se budeme účastnit akce Uher Street Cup v Ústí u Hranic, kde budeme mít na starost doprovodný program pro děti. Tam můžete naší školu fotbalových dovedností navštívit a tím bychom se také chtěli dostat do podvědomí lidí v okolí Valašského Meziříčí.
Co by si chtěl vzkázat těm, kteří se třeba rozhodují o zapojení do vašich tréninků?
Neváhejte a přijďte si alespoň první nezávazný trénink vyzkoušet. Za sebe můžu říct, že kdo to jednou vyzkouší, tak chce pokračovat s námi dále.
Autor: Richard Müller
Přidat komentář